Kadidlo, slzy bohů

Když jsem byla malá, brávala mě moje valašská babička do kostela. Líbilo se mi tam. Bylo tam ticho, Ježíš měl laskavé oči a krásně to tam vonělo.

To malé dítě ve mně ještě nevědělo, co cítí. Na tu zlatavou vůni však nikdy nezapomnělo.

Později jsem s ní pobývala na cestách po Evropě i Orientu. V chrámech, kostelech a katedrálách, z nichž každý voněl trochu jinak – a přece všechny spojovala vůně naděje těch, kteří v nich tiše šeptali své modlitby k nebesům.

Tou vůní bylo kadidlo.

Kadidlo není vykuřovadlo

Oba pojmy často zaměňujeme, nejsou však totožné.

Kadidlo je konkrétní přírodní látka: vonná pryskyřice stromů rodu Boswellia. V arabském světě se nazývá lubán, ve starší evropské a lékárnické terminologii olibanum.

Vykuřovadlo je naproti tomu širší označení pro látku nebo směs látek určenou k pálení. Může obsahovat kadidlo, ale také myrhu, benzoe, mastix, styrax, labdanum, vonná dřeva, byliny nebo koření. A může být připraveno i zcela bez kadidla.

Kadidlo je tedy surovina. Vykuřovadlo je způsob jejího použití a často také výsledná vonná kompozice.

Strom, který roste ze skály

Kadidlovníky rostou v suchých oblastech Afriky, Arabského poloostrova a Indie. Nejslavnější arabské kadidlo pochází z jižního Ománu, z oblasti Dhofáru, kde druh Boswellia sacra vyrůstá na kamenitých svazích a ve vyprahlé půdě.

Jeho kmen bývá pokroucený a pokrytý papírovitě se odlupující kůrou. Některé stromy se dokážou zachytit v nepatrné skalní puklině. Vypadají, jako by nerostly ze země, ale přímo z kamene.

Kůra se opatrně nařízne a z rány začne vytékat bělavá lepkavá tekutina. Na vzduchu tuhne v drobné průsvitné útvary, kterým se říká slzy. Třídí se podle velikosti, barvy, čistoty, původu i vůně. Nejkrásnější mohou být mléčně bílé, citronové nebo jemně nazelenalé.

Každá slza v sobě uchovává krajinu, sucho, slunce i poranění stromu.

Když se hmota promění ve vůni

Za studena voní kadidlo jemně pryskyřičně, voskově a citrusově. Teprve teplo je skutečně otevře. Objeví se citronová kůra, jehličí, suché dřevo, pepř, balzám, chladný kámen a průsvitný kouř.

Kadidlo má zvláštní schopnost změnit vnímání prostoru. Nejenže jej provoní – jako by jej zvětšilo, ztišilo a pozvedlo. Možná právě proto se stalo vůní chrámů a modliteb.

Po Kadidlové stezce putovalo z jižní Arábie do Egypta, Mezopotámie, Levanty, Řecka a Říma. Patřilo mezi nejcennější suroviny starověkého světa. Bylo obětí bohům, součástí léčivých přípravků, chrámových směsí i darem určeným králům.

V biblickém příběhu je jedním z darů přinesených Ježíši spolu se zlatem a myrhou. Ve starém Egyptě byly aromatické pryskyřice spojovány s božskou přítomností. V Ománu kadidlo dodnes provonívá domy, oděvy i vlasy a jeho kouř je znamením očisty a pohostinnosti.

Vůně naděje

Kadidlo je pryskyřice vznikající z poranění stromu. V žáru ztrácí své pevné tělo a proměňuje se v něco, co nelze uchopit, ale co dokáže naplnit celý prostor.

Snad právě v této proměně spočívá jeho tisíciletá síla.

Kadidlo pro mě není jen posvátná pryskyřice, historická surovina nebo parfumérský materiál. Je to tichý klid, bezpečí a vzpomínka na vůni, jejíž jméno jsem jako dítě ještě neznala.

Kadidlo je pro mě naděje.