Naslouchat vůni: japonská cesta kōdō

Vůni můžeme cítit. Můžeme ji poznávat, pojmenovat, rozebrat na jednotlivé tóny. Japonci však pro setkání s vonným dřevem používají mnohem krásnější výraz.

Monkō – naslouchání vůni.

Nejde o básnickou metaforu přidanou dodatečně. Znak 聞 znamená naslouchat, slyšet, ale také vnímat a dozvídat se. Když se člověk účastní obřadu kōdō, nemá vůni jednoduše očichat. Má jí věnovat pozornost.

A především nemá spěchat.

Cesta vůně

Kōdō – 香道, „cesta vůně“ – patří spolu s čajovým obřadem chadō a aranžováním květin kadō mezi tradiční japonská umění, v nichž se zdánlivě jednoduchá činnost během staletí proměnila v kultivovanou disciplínu.

Její historie je však mnohem starší než samotná pravidla obřadu.

Vonné dřevo se do Japonska dostávalo spolu s buddhismem z asijského kontinentu. Stará japonská kronika Nihon shoki zaznamenává příběh z roku 595: na ostrov Awadži mělo moře vyplavit veliký kus vonného dřeva. Lidé, kteří netušili, co našli, jej údajně použili jako palivo. Když se z něj začala linout neobyčejná vůně, odnesli dřevo ke dvoru.

Ať už je příběh historickou skutečností, nebo legendou, vystihuje podstatu celé pozdější japonské kultury vůně: vzácné dřevo přichází zdaleka a jeho skutečnou hodnotu pozná pouze ten, kdo mu dokáže naslouchat.

V období Heian se vůně stala součástí vytříbeného života císařského dvora. Pálily se směsi vonných látek, vykuřovaly se oděvy a jednotlivé aristokratické rody vytvářely vlastní kompozice. Vůně nebyla pouhým parfémem. Mohla prozrazovat vkus, vzdělání i společenské postavení člověka.

Později se kultura vonných dřev rozvíjela také mezi samuraji a během období Muromači začala získávat podobu systematického umění. Vznikaly školy, pravidla, klasifikace dřev a hry založené na jejich rozpoznávání.

Z vůně se stala cesta.

Dřevo, které se nepálí

Srdcem kōdō je jinkō, agarové dřevo.

Nevoní proto, že by pocházelo z nějakého zvláštního aromatického stromu. Vzniká teprve tehdy, když je dřevo stromů rodu Aquilaria poškozeno a začne vytvářet tmavou aromatickou pryskyřici. Tento proces může trvat mnoho let. Výsledkem jsou kusy dřeva, jejichž vůně může být temná, sladká, hořká, kořenitá, balzamická, kouřová nebo téměř neuchopitelná.

Nejvyšší kvality agarového dřeva Japonci označují jako kyara. Některé historické kusy vonného dřeva dostaly vlastní jména a byly uchovávány po generace podobně jako umělecká díla.

Při kōdō se takové dřevo jednoduše nezapálí.

Do nádoby se připraví jemný popel, do něho se vloží rozžhavený uhlík a nad něj destička slídy. Na ní spočine nepatrný kousek vonného dřeva.

Teplo pomalu uvolňuje aromatické molekuly, ale dřevo nehoří.

Není tu plamen ani oblak kouře.

Jen vůně.

Účastník vezme nádobku do ruky, přiblíží ji k obličeji a několikrát se soustředěně nadechne.

Naslouchá.

Šest zemí a pět chutí

Japonští znalci vytvořili pozoruhodný systém nazývaný rikkoku-gomi – šest zemí a pět chutí.

Vonící dřeva klasifikovali podle tradičně připisovaného původu a charakteru jejich vůně. „Země“ zde nefungovaly jako naše dnešní přesná botanická nebo geografická klasifikace. Byly spíše způsobem, jak zachytit osobnost dřeva.

A vůně se přitom popisovala pomocí chutí.

Sladká.

Kyselá.

Pálivá.

Slaná.

Hořká.

Pro člověka zvyklého na moderní parfumerii je to překvapivě současné. Kōdō totiž připomíná něco, na co při analytickém rozebírání parfémů snadno zapomínáme: vůně není jen seznam molekul nebo tónů.

Je to smyslová zkušenost.

Hry s vůní

Kōdō ale nemusí být pouze tichou meditací. Existují také kumikō, rafinované hry s vonnými dřevy.

Účastníci dostávají několik vůní a mají poznat, zda jsou stejné či rozdílné, zapamatovat si je nebo jejich pořadí zaznamenat podle pravidel konkrétní hry.

Některé kumikō jsou inspirovány poezií, krajinou nebo klasickou literaturou.

Jednou z nejslavnějších je Genjikō, spojené s Příběhem prince Gendžiho. Pět vzorků vůně vytváří podle své shody či rozdílnosti určitý obrazec. Existuje dvaapadesát možných kombinací a každá je spojena s jednou kapitolou Gendžiho příběhu.

Člověk tedy vůni nejen rozpoznává.

Vůně se mění v příběh, znak a paměť.

Poslouchat místo pojmenovávat

Moderní svět nás naučil vůně velmi rychle hodnotit.

Líbí – nelíbí.

Sladká. Dřevitá. Květinová. Orientální. Svěží.

A pokud se vůněmi zabýváme profesionálně, okamžitě hledáme materiál: růže, vetiver, ambroxan, ionony, indol, oud.

Kōdō po nás chce něco jiného.

Nejdříve nic neurčovat.

Nevysvětlovat.

Jen chvíli zůstat u toho, co přichází.

Možná právě proto je výraz „naslouchání vůni“ tak přesný. Když posloucháme hudbu, také nepotřebujeme po prvních třech tónech okamžitě říci, z čeho je skladba postavená. Necháme ji rozvinout v čase.

S vůní je to stejné.

Přichází, proměňuje se a mizí.

A člověk, který jí opravdu věnuje pozornost, nakonec možná zjistí, že největší část umění čichu nespočívá v tom, kolik vůní dokážeme pojmenovat.

Ale kolika z nich jsme se skutečně naučili naslouchat.