Angelika – Andělika

Vůně jsou dech andělů

Dezodorata Zvědma
Scentarium – Encyklopedie vůní

O andělice jsem poprvé četla v románu Angelika, markýza andělů. Hned v první kapitole se malá Angelika vydává se svým kamarádem Valentinem, synem mlynáře, na vodní cesty poitevinských mokřadů. Podél břehů rostou pomněnky, máta a vysoká, pronikavě vonící andělika. Valentin ji sbírá a odváží mnichům do opatství Nieul, kde z jejích kořenů a květů připravují léčivý likér a stonky proměňují ve sladkou pochoutku.

Možná právě tehdy se mi obě Angeliky navždy spojily: odvážná hrdinka románu a vysoká aromatická bylina, která vyrůstá z vlhké země, ale své jméno nese po andělech.

A tak jsem se za ní vydala přes zaprášené police archivu – za prchavou vůní mokřadů, klášterními zahradami a sladkostí cukru.

Andělský kořen

Rod Angelica zahrnuje více než sto druhů. Nejznámější z nich je andělika lékařská neboli archangelika lékařská – Angelica archangelica L. Patří do čeledi miříkovitých společně s kmínem, fenyklem, anýzem, koriandrem a celerem.

Je to statná dvouletá až krátce vytrvalá rostlina, která může dorůst výšky přes dva metry. Má mohutnou dutou lodyhu, velké dělené listy a nápadná kulovitá květenství složená z drobných zelenavých kvítků.

Daří se jí v chladnějších oblastech, na vlhkých loukách, březích řek a v mokřadech severní Evropy. Ve francouzském kraji Poitou a v oblasti Marais Poitevin se stala součástí místní krajiny i gastronomie. Právě tam se odehrávalo Angelikino dětství a právě tam měla rostlina po staletí své přirozené místo.

Stará česká jména – andělský kořen, svatý kořen, koření svatodušní nebo kořen Ducha svatého – prozrazují, jakou moc jí lidé přisuzovali. Andělika nebyla jen léčivou rostlinou. Stála na hranici mezi lékem, potravou a ochranným kouzlem.

Rostlina z archandělova snu

Podle legendy se mnichovi ve snu zjevil archanděl a ukázal mu rostlinu, která dokáže chránit člověka před morem. Pozdější tradice tohoto nebeského posla ztotožnila především s archandělem Michaelem.

S ním souvisí také datum 8. května, někdejší svátek Zjevení svatého Michaela, kolem něhož měla andělika rozkvétat. Odtud se vykládalo nejen její jméno archangelica, ale také víra, že odhání zlé síly, nemoci a čarodějnictví.

Kořen se nosil na krku jako amulet proti uhranutí a nákaze, přidával se do ochranných vykuřovadel a stal se rovněž součástí kouzel lásky. V dobách epidemií jej lidé žvýkali, nosili při sobě nebo nakládali do octa a alkoholu.

V českých herbářích se andělika výrazněji objevuje od raného novověku, například v díle Pietra Andrey Mattioliho. Tradičně se užívala především při nechutenství, pomalém trávení, nadýmání a zahlenění. Její aromatický kořen obsahuje silici, hořčiny, kumariny a furanokumariny.

Vůně mokré země

Andělika nevoní jako lehká nebeská květina. Je zelená, kořenová, zemitá a lehce nahořklá. Připomíná mokrou půdu, chladnou vodu, celerové listy, jalovec, dřevo a pižmo.

Kořen je hlubší, sušší a tajemnější. Semena a zelené části rostliny přinášejí světlejší aromatické tóny. V silici se nacházejí například pineny a phellandreny. K jejímu jemně pižmovému charakteru přispívá také malé množství makrocyklického laktonu.

V parfumerii andělika nepůsobí jako ozdoba. Je spíše stínem pod rostlinami – vůní kořenů ukrytých ve vlhké půdě. Kompozici dodává hloubku, chladnou zeleň a zvláštní spojení rostlinného a téměř živočišného tónu.

Sladkost z mokřadů

Mladé, ještě měkké řapíky anděliky se sklízely před rozkvětem, zbavovaly tuhých vláken a opakovaně proslazovaly v cukerném sirupu. Postupně zprůsvitněly a proměnily se v zelenou cukrovinku s bylinnou, kořenitou a lehce pižmovou chutí.

Kandovaná andělika se podávala jako samostatná pochoutka a používala k ozdobení dortů, koláčů a slavnostního pečiva. Zvláště proslulá byla v okolí francouzského města Niort.

A tak se původní literární vzpomínka uzavírá: mniši, mokřady i sladké stonky nebyli pouhou románovou fantazií. Patřili ke skutečné krajině anděliky.

Vonná pocta Angelikám

Nakonec jsme si dovolili vytvořit vlastní vonnou poctu oběma Angelikám – rostlině z mokřadů i románové hrdince, která dokázala projít temnotou a znovu se vynořit.

Nevznikl však historický parfém ani sladká květinová vůně. Představili jsme si samotnou krajinu Poitou: mokřad ponořený do zelenošedého oparu, chladnou vodu, rákosí a kořeny skryté pod hladinou.

Žádná postava. Jen ticho krajiny, zelený flakon a jemné pírko, které možná upadlo z křídla anděla.

Angelika – Markýza andělů

Vonný recepis

• Andělika – zelený, kořenový a lehce pižmový dech rostliny
• Kosatec – chladná, stříbřitá a pudrová mlha
• Vetiver – mokrá zem, tráva a spleť temných kořenů
• Pižmo – měkký závoj, který všechny tóny spojí a nechá je tiše doznívat

Čtyři esence, jedna krajina.

Andělika vyrůstá z vlhké půdy. Kosatec nad mokřadem rozprostírá studený opar. Vetiver vede vůni dolů, ke kořenům, a pižmo ji obaluje mlhou.

Je to zelený, kořenový a téměř bezčasý parfém. Nevstupuje do krajiny jako cizí předmět – jako by se v ní zrodil z vody, mlhy a mokré země.

Na břehu zůstalo jen pírko.

Možná je pouhou stopou příběhu. Možná připomínkou, že andělé se nemusejí zjevovat celí. Někdy po nich zůstane jen nepatrné znamení – a vůně, kterou nelze spatřit, ale která přesto skutečně existuje.