Čichový kód

Jak mozek proměňuje molekuly ve vůni

Rozmarýn roste na slunci a uvolňuje do vzduchu vonné molekuly. Když k němu přivoníme, dostanou se s nádechem do nosní dutiny. V její horní části se nachází malá plocha zvaná čichový epitel.

Vonné molekuly se zde rozpustí v tenké vrstvě hlenu a setkají se s čichovými receptory. Receptory si můžeme představit jako zámky, do kterých jednotlivé molekuly různým způsobem zapadají.

Ve skutečnosti však nemáme jeden receptor pro rozmarýn, jiný pro růži a další pro kávu. Jedna vonná molekula může aktivovat několik druhů receptorů a jeden receptor může reagovat na více různých molekul.

Mozek proto nerozpoznává vůni podle jediného receptoru. Sleduje celou kombinaci jejich aktivity.

Této kombinaci říkáme čichový kód.

Vůně je jako akord

Rozmarýn obsahuje mnoho vonných látek, například 1,8-cineol, kafr a α-pinen. Každá z nich působí na určitou skupinu čichových receptorů.

Některé receptory zareagují silně, jiné slabě a další zůstanou nečinné. Společně vytvoří jedinečný vzorec nervových signálů.

Můžeme si ho představit jako hudební akord.

Jediný tón ještě není skladbou. Teprve spojení několika tónů vytvoří akord, který dokážeme poznat. Podobně ani jeden aktivovaný receptor nevytvoří celou vůni. Mozek musí přečíst jejich společný vzorec.

Rozmarýn tedy nemá v nose svůj jediný zvláštní klíč. Jeho vůně vzniká jako souhra mnoha signálů.

Vědci, kteří objevili čichové receptory

Dlouho nebylo jasné, jak můžeme rozeznávat tak obrovské množství vůní.

V roce 1991 přišli američtí vědci Linda Buck a Richard Axel s důležitým objevem. Nalezli rozsáhlou skupinu genů, které nesou návod pro tvorbu čichových receptorů.

Jejich výzkum ukázal, že čich pracuje pomocí kombinací. Díky různému zapojení receptorů dokáže mozek rozlišovat velké množství vonných látek a jejich směsí.

Za objev čichových receptorů a vysvětlení základního uspořádání čichového systému získali Linda Buck a Richard Axel v roce 2004 Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství.

Jejich práce nám pomohla pochopit, že čich není jednoduchý seznam známých vůní. Je to složitý jazyk, který vzniká z mnoha různých kombinací.

Od molekuly k nervovému signálu

Jakmile vonná molekula aktivuje receptor, chemická informace se změní na nervový signál.

Tím cesta molekuly končí.

Do mozku už neputuje molekula rozmarýnu ani samotná vůně. Putují pouze elektrické nervové impulzy.

Ty nejprve směřují do čichové cibulky, která leží nad nosní dutinou. Zde se signály třídí a skládají do určitého vzorce. Potom pokračují do dalších částí mozku, které souvisejí s rozpoznáváním, pamětí a emocemi.

Mozek porovná nový vzorec s tím, co už zná. Pokud jsme rozmarýn cítili dříve, můžeme ho poznat:

Tohle je rozmarýn.

Spolu s jeho vůní se nám může vybavit zahrada, mořské pobřeží, oblíbené jídlo nebo člověk, se kterým máme rozmarýn spojený.

Proč každý vnímá vůni trochu jinak

Základní fungování čichu máme společné. Přesto nemusí stejná vůně působit na všechny lidi stejně.

Každý člověk má jiné zkušenosti, vzpomínky a citlivost. Pro jednoho je rozmarýn léčivou bylinou, pro druhého kořením a pro dalšího připomínkou dovolené u moře.

Mozek tedy nejen rozpozná čichový kód, ale zároveň ho propojí s naším životem.

Proto může jediný nádech vyvolat vzpomínku, na kterou jsme mnoho let nemysleli. Vůně dokáže rychle oslovit oblasti mozku spojené s emocemi a pamětí.

Vůni vytváří mozek

Často říkáme, že vůni cítíme nosem. Nos však především zachytí vonné molekuly a převede jejich působení na nervové signály.

Teprve mozek z těchto signálů vytvoří vůni, kterou skutečně prožíváme.

Když přivoním k rozmarýnu, nevnímám jednotlivé molekuly ani čichové receptory. Můj mozek jejich společný kód promění v obraz tyrkysové vlny.

Jiný člověk může rozmarýn vnímat jako chuť, krajinu, vzpomínku nebo prostě jako známou bylinku.

Molekuly přicházejí zvenčí.
Nervový signál putuje do mozku.
Ale vůně vzniká až v nás.

Vůni nevnímáme nosem. Vůni vytváří mozek.