Istanbul. Teherán. Herát. Kábul. Péšávar. Láhaur. Dillí. Goa. Káthmándú.

V šedesátých a sedmdesátých letech se po této trase vydávaly tisíce mladých lidí z Evropy, Ameriky a Austrálie. Říkalo se jí Hippie Trail.

Nebyla to jedna přesně vyznačená silnice. Byla to síť cest vedoucích z Evropy přes Turecko, Írán, Afghánistán a Pákistán do Indie a Nepálu. Jezdilo se vlakem, místními autobusy, stopem, starými dodávkami i zvláštními dálkovými autobusy, které dokázaly své cestující dovézt z Londýna až do Indie.

Cesta trvala týdny, někdy měsíce. A právě cesta samotná byla podstatnou částí dobrodružství.

Istanbul: tady začínal Východ

Jedním z legendárních míst byl istanbulský Pudding Shop, kde se cestovatelé potkávali, hledali spolucestující a nechávali si zprávy. Na nástěnce bylo možné najít někoho, kdo měl volné místo v autě do Teheránu, Kábulu nebo Dillí.

Za Bosporem začínala Asie.

Trasa pokračovala přes Turecko do Íránu a dál přes Mašhad k afghánské hranici. Írán, kterým tehdejší cestovatelé projížděli, byl zemí šáha Rezá Pahlavího a vypadal úplně jinak než po islámské revoluci roku 1979.

Pak následoval Herát a cesta do Kábulu.

Kábul

Dnešní představa Afghánistánu téměř znemožňuje pochopit, jak významnou zastávkou Hippie Trail Kábul býval.

Do města přijížděli mladí cestovatelé ze Západu, bydleli v levných hotelech, seděli v čajovnách, nakupovali afghánské kabáty, šperky a koberce a čekali na další dopravu.

Centrem jejich světa se stala především Chicken Street.

K historii Hippie Trail patřil také hašiš a další drogy a nemá smysl tuto část příběhu romantizovat nebo vynechávat. Nebyla však jediným důvodem, proč se lidé vydávali tisíce kilometrů daleko.

Mnozí hledali svět mimo západní společnost, ve které vyrostli.

Přes Afghánistán do Indie

Z Kábulu se pokračovalo směrem k Pákistánu a přes oblast Chajbarského průsmyku do Péšávaru.

Byla to cesta, která existovala dávno před prvními hippies.

Po podobných trasách se po staletí pohybovali obchodníci, poutníci, armády a karavany mezi Střední Asií, Persií a indickým subkontinentem. Staré obchodní cesty dostaly ve 20. století nové cestující.

Místo velbloudů přijely otlučené autobusy a Volkswageny.

Za Pákistánem čekala Indie.

Indie a hledání jiného světa

Někdo mířil do Goa. Jiní pokračovali do Váránasí, Rádžasthánu, Rišikéše nebo do Himálaje.

Západ právě objevoval indickou hudbu, jógu, meditaci, buddhismus a hinduistickou filozofii. Když v roce 1968 přijeli Beatles do Rišikéše studovat meditaci, obraz Indie jako místa duchovního hledání se stal součástí západní populární kultury.

Motivace cestovatelů byly samozřejmě různé.

Někdo hledal duchovní zkušenost. Někdo dobrodružství. Někdo levný život. Někdo chtěl jednoduše zmizet ze světa svých rodičů.

A někteří pokračovali ještě dál.

Káthmándú

Na konci jedné z větví Hippie Trail leželo Káthmándú.

Ve starém městě vzniklo místo, které dostalo jméno Freak Street. Levné pokoje, restaurace, hudba, cestovatelé z celého světa a za městem Himálaj.

Káthmándú se stalo jedním ze symbolických konců Cesty.

Zároveň zde bylo dobře vidět její rozporuplnost. Mladí lidé přijížděli hledat „skutečný Východ“, ale často si s sebou přiváželi vlastní romantickou představu Indie a Nepálu.

Přesto tato cesta změnila několik generací západních cestovatelů.

Rok 1979

Pak se během krátké doby změnil svět.

V únoru 1979 zvítězila v Íránu islámská revoluce. Na konci téhož roku vstoupila sovětská vojska do Afghánistánu.

Pozemní koridor, kterým ještě několik let předtím projížděly autobusy plné mladých Evropanů, přestal fungovat.

Klasická Hippie Trail skončila.

Děti Hippie Trail

Cesta na Východ ale nezmizela.

V osmdesátých a devadesátých letech vyrážela do Indie, Nepálu a Himálaje další generace. Do Dillí nebo Káthmándú už často přiletěla letadlem, dál však cestovala podobně.

S batohem. Papírovou mapou. Průvodcem. Místními autobusy a vlaky.

Bez mobilního telefonu, internetu, GPS a rezervace hotelu na příští večer.

Informace se získávaly od lidí, které člověk potkal cestou.

V roce 1996 jsme se na jednu takovou Cestu vydali také.

Hippie Trail už neexistovala.

Její způsob cestování ještě ano. Jak je vidno z mé fotografie z roku 1996 - Quetta Balučistán, cestou zpět.