Vůně jsou mým řemeslem

Vonné látky provázejí člověka od nejstarších dob.

Dávno před vznikem názvů profesí člověk pálil aromatická dřeva, sbíral pryskyřice, drtil rostliny, připravoval oleje, masti, léčiva a vykuřovadla. Učil se rozeznávat rostliny nejen očima a chutí, ale také čichem. Pozoroval, co jejich vůně a dým dělají s tělem, myslí i prostorem kolem něj.

Během tisíciletí se měnila jména těch, kteří s vonnými látkami pracovali.

Šamani. Kněží. Lékaři. Lékárníci. Alchymisté. Parfuméři. Aromaterapeuti. Chemici. Umělci.

Každý z nich s nimi zacházel jinak. Jako s léčivem, obětinou, vzácnou surovinou, předmětem poznání nebo prostředkem tvorby.

A přesto mezi nimi vede podivuhodně souvislá nit.

Je to historie lidského řemesla s vůní.

Šaman

Možná jeden z nejstarších znalců vonných rostlin.

Oheň, dým a aromatické rostliny patří k rituálním a léčebným praktikám mnoha kultur. Jalovec, pelyněk, aromatická dřeva, trávy a pryskyřice byly spalovány při obřadech, očistě, léčení i přechodových rituálech.

Šaman neznal chemické složení rostliny. Znal ji zkušeností.

Věděl, jak hoří. Jaký vytváří dým. Jak voní čerstvá, usušená nebo položená na žhavé uhlíky. Věděl, které rostliny uklidňují, které povzbuzují a které mění atmosféru místa.

Vůně byla jedním z jeho nástrojů.

Kněz

S velkými civilizacemi vstupují vonné látky do chrámů.

Egypt, Mezopotámie, Řecko a Řím, Indie i další kultury vytvořily vlastní tradice vonných obětí.

Kadidlo, myrha, aromatická dřeva, pryskyřice, oleje a balzámy získaly vedle své materiální hodnoty význam posvátný.

Dým stoupal vzhůru.

Pevná hmota se před očima člověka měnila v něco neuchopitelného, co bylo přesto možné vnímat.

Ve vůni se hmota stávala neviditelnou.

Není těžké pochopit, proč se právě vonný dým stal jedním z nejtrvalejších prostředníků mezi člověkem a božstvím.

Lékař

Vonné látky však nepatřily pouze bohům.

Patřily také nemocným.

Starověká a později středověká medicína pracovala s množstvím aromatických drog – pryskyřicemi, kořením, dřevy, kořeny, semeny, květy i oleji.

Myrha mohla být obětinou i léčivou drogou. Růže vůní, léčivem i potravinou. Koření přicházelo do kuchyně, lékárny i rituálu.

Hranice, které mezi těmito světy kreslíme dnes, tehdy často neexistovaly.

Vůně byla součástí poznávání lidského těla a přírody.

Lékárník

Ve starých apotékách se dějiny vůně stávají téměř hmatatelnými.

Na policích stály nádoby s myrhou, kadidlem, benzoí, skořicí, hřebíčkem, kardamomem, růží a desítkami dalších aromatických drog.

Lékárník musel materiál poznat.

Podle vzhledu. Podle původu. Podle chuti. A také podle vůně.

Drtil jej v hmoždíři, maceroval, rozpouštěl, zahříval, míchal a destiloval.

Čich nebyl pouze zdrojem potěšení.

Byl pracovním nástrojem.

Alchymista

Alchymista přidal k poznávání vonných látek fascinaci proměnou hmoty.

Oheň. Baňka. Pára. Chlazení. Kondenzace.

Z rostliny bylo možné oddělit její prchavou část. Zachytit něco, co předtím unikalo spolu s dýmem a párou.

Destilační techniky se vyvíjely po staletí a v různých kulturách. Zdokonalování aparatur i práce s těkavými látkami postupně otevřelo zcela nové možnosti.

Člověk už vůni pouze nepálil, drtil nebo rozpouštěl.

Dokázal ji také oddělit od původní hmoty a uchovat.

Parfumér

Postupně se objevuje specialista, jehož hlavním materiálem se stává vůně samotná.

Parfumér pracuje s desítkami, později stovkami vonných surovin.

Musí znát jejich sílu, charakter, proměnu v čase i jejich vztahy k ostatním materiálům. Některé se navzájem zesilují, jiné potlačují. Některé vytvoří harmonii, jiné napětí.

Je to řemeslo paměti a zkušenosti.

Jeho laboratoří jsou lahvičky a váhy.

Jeho nejdůležitějším nástrojem však zůstává čich.

Aromaterapeut

Ve 20. století dostává práce s vonnými rostlinami další podobu.

Do popředí se dostávají éterické oleje a vzniká moderní aromaterapie.

Staré zkušenosti s aromatickými rostlinami se zde setkávají s novodobým poznáním jejich chemického složení a fyziologických účinků.

Člověk se znovu ptá na otázku starou tisíce let:

Co s námi vonná rostlina dělá?

Jen odpovědi hledá jinými prostředky.

Chemik

Chemie otevřela uvnitř vůně nový vesmír.

To, co lidský nos vnímá jako vůni růže, dřeva, kouře nebo pryskyřice, lze rozložit na jednotlivé těkavé molekuly.

Začali jsme poznávat jejich struktury, vlastnosti a vzájemné vztahy.

A člověk dokázal něco dalšího: vytvářet nové aromatické molekuly, které příroda v této podobě nenabízela.

Paleta vonných materiálů se dramaticky rozšířila.

Neurovědec

A potom se pozornost obrátila od vonné látky k člověku, který ji cítí.

Co se vlastně stane, když přivoníme?

Jak se molekula setká s čichovým receptorem? Jak vzniká nervový signál? Jak se propojuje čich s pamětí a emocemi?

Neurověda postupně odhaluje mechanismy jednoho z našich nejstarších smyslů.

A přesto zůstává něco zvláštního.

Můžeme znát chemické složení látky i mechanismus čichového vnímání, a přesto nedokážeme předem přesně říci, jakou vzpomínku v konkrétním člověku jediný závan otevře.

Umělec

A vůně se stává také svébytným uměleckým materiálem.

Může vytvořit prostor, vyvolat vzpomínku, rekonstruovat zaniklé místo nebo vyprávět příběh bez jediného obrazu a bez jediného slova.

Je neviditelná, pomíjivá a obtížně uchopitelná.

Možná právě proto člověka fascinuje tak dlouho.

A já?

Když se dnes podívám na svou vlastní práci, těžko ji vměstnám do jediného názvu.

Jsem vystudovaná farmaceutka. Pracuji s vonnými látkami. Vytvářím vůně. Učím čich. Sbírám materiály a jejich příběhy. Zkoumám jejich historii a hledám spojení mezi botanikou, medicínou, chemií, kulturou, rituálem a uměním.

Čím déle to dělám, tím jednodušší odpověď mám.

Vůně jsou mým řemeslem.

Řemeslem mnohem starším než názvy profesí, kterými jsme jeho nositele během dějin označovali.

Měnily se nástroje.

Oheň. Hmoždíř. Kadidelnice. Alembik. Váhy. Lahvičky. Laboratorní přístroje.

Měnil se jazyk, kterým člověk vůni vysvětloval. Jednou byla posvátnou substancí, podruhé léčivem, vzácným zbožím, chemickou látkou nebo uměleckým médiem.

Vůně však zůstávala.

Provázela člověka v chrámu i lékárně, u lůžka nemocného i v laboratoři. Putovala s karavanami a loděmi, měnila se v dým nad oltářem, v kapku destilátu i v neviditelnou stopu na lidské kůži.

A možná právě proto se k ní stále vracím.

Protože když sleduji cestu vonných látek dostatečně hluboko do minulosti, nesleduji už jen dějiny vůně.

Sleduji dějiny člověka.

Historie vonných látek je historií lidstva.