Slunečnice – světlo proměněné v olej

Dnes se na mé zahradě otevřela první slunečnice. Ještě včera byla uzavřená v zeleném poupěti a dnes už stojí obrácená ke světlu – veliká, zlatá a téměř slavnostní. Slunečnice nikdy nevykvete nenápadně. Její květ není pouhou ozdobou zahrady, ale malým návratem Slunce na zem.

Možná právě proto se stala jedním z nejslavnějších motivů v dějinách malířství. Vincent van Gogh maloval slunečnice nejprve v Paříži a později ve Žlutém domě v Arles, kde jimi chtěl vyzdobit pokoj Paula Gauguina.

Jeho slunečnice nejsou uhlazené květinové dekorace. Některé právě rozkvétají, jiné se sklánějí pod tíhou semen a další už ztrácejí okvětní lístky. Van Gogh zachytil celý oblouk jejich existence – rozkvět, zrání i zánik. Ve váze nestojí jen kytice. Stojí tam čas.

Žlutá pro něj byla světlem, teplem a nadějí. Nanášel ji v silných vrstvách, takže okvětní lístky a drsná semena vystupují z plátna téměř jako reliéf. Člověk má skoro chuť se jich dotknout. A možná také přivonět.

Vůně slunečnice

Slunečnice není květinou klasického parfému. Její vůně je jemná, zelená, pylová a lehce zemitá. Výrazněji voní její semena a za studena lisovaný olej – teple, plně a oříškově, s připomínkou obilí a sluncem rozpáleného pole.

Slunečnice pochází ze Severní Ameriky, kde ji původní obyvatelé pěstovali dávno před příchodem Evropanů. Využívali její semena, olej i rostlinná barviva. Do Evropy ji přivezli Španělé v 16. století. Zpočátku byla botanickou zvláštností a okrasou zahrad, teprve později se proměnila v jednu z nejvýznamnějších olejnin.

To, čemu říkáme květ slunečnice, je ve skutečnosti květenství složené z množství drobných kvítků. Po opylení se v jeho tmavém středu vytvářejí semena. Každé z nich je malou schránkou, do níž rostlina ukládá energii získanou ze světla.

Za studena lisovaný slunečnicový olej si uchovává zlatavou barvu, chuť semen a jemnou oříškovou vůni. Používá se v kuchyni, kosmetice, masážních směsích, mastích, mýdlech i bylinných macerátech. Tradiční slunečnicový olej obsahuje převážně kyselinu linolovou, ale existují také stabilnější vysokoolejové odrůdy s vyšším podílem kyseliny olejové.

Tekuté slunce přírody

Britský aromaterapeut Jan Kusmirek nazval svou knihu o rostlinných olejích Tekuté slunce. Přesnější pojmenování lze hledat jen těžko. Rostlinný olej je skutečně světlo proměněné v hmotu – sluneční energie zachycená listy a uložená do semen, jader, ořechů nebo dužiny plodů.

Každý olej nese charakter své rostliny i krajiny, ze které pochází.

Olivový olej se získává z dužiny plodů. Může vonět zelenými listy, posečenou trávou, artyčoky i nezralými olivami. Po tisíciletí byl potravou, kosmetikou, léčivým základem, palivem do lamp i součástí posvátného pomazání.

Sezamový olej patří k nejstarším olejům Orientu. Má teplou, zemitou a semennou vůni; po pražení získává téměř kouřový tón. Uplatnil se v kuchyni, masážích, ajurvédě i tradiční péči o tělo.

Lněný olej má výraznou bylinnou chuť a vysoký obsah kyseliny alfa-linolenové, rostlinné omega-3 mastné kyseliny. Je citlivý na světlo, teplo a vzduch, a proto vyžaduje šetrné zacházení.

Makový a ořechový olej jsou jemné, nasládlé a voňavé. Olej z vlašských ořechů připomíná podzim, dřevo a čerstvě rozlomená jádra. Makový olej je spojený také s českou krajinou, kuchyní a dlouhou tradicí pěstování máku.

Mandlový olej je lehký, klidný a téměř bez vůně. Po staletí patří k základům kosmetiky, masáží a péče o citlivou pokožku.

Arganový olej v sobě nese vyprahlou krajinu Maroka. Olej z černuchy je tmavší, kořenitý a lékárensky pronikavý. Konopný olej poznáme podle zelené barvy a bylinné, semenné chuti. Rakytníkový olej září oranžovými karotenoidy, zatímco šípkový, pupalkový a brutnákový olej patří k cenným kosmetickým a lékárenským surovinám.

Rostlinné oleje nebyly jen potravou. Nesly vůně květů, bylin a pryskyřic, tvořily základ mastí a nejstarších parfémů, chránily pokožku a hořely v lampách. Olej přijímal barvu, vůni i látky rozpustné v tucích a uchovával v sobě otisk jiné rostliny.

Dnešní slunečnice na mé zahradě je zatím mladá. Jednou však její okvětní lístky uvadnou, stonek se skloní a v tmavém středu dozrají semena. Z některých vyrostou nové rostliny. Z jiných lze vylisovat zlatý olej.

Nebude to konec jejího příběhu. Jen další proměna.

Slunečnice přijímá světlo, dokud může. Potom je uloží do semen a předá dál.

A slunce pokračuje v oleji.