Krev svatých a bojovníků

Příběhy z Frenchpressu

Chodím svou zahradou na sklonku léta a sbírám, co během roku vyrostlo. Každá rostlina má svůj čas a každá svůj příběh. Dnes v mém Frenchpressu dominují dvě byliny, které po tisíciletí spojuje krev.

Jedna nese jméno řeckého hrdiny Achilla, druhá je od středověku spojována s krví svatého Jana Křtitele. Řebříček a třezalka. Dvě obyčejné rostliny z letní louky, které provázely válečníky, léčitele, poutníky i mnichy. Jedna zastavovala krvácení ran, druhá hojila tělo i duši a chránila člověka před temnotou.

Když dnes zalévám jejich květy horkou vodou, nevařím si jen bylinný čaj. Otevírám tisíce let starou paměť rostlin.

Řebříček – bylina Achillova

Řebříček obecný (Achillea millefolium) patří mezi nejstarší léčivé rostliny Evropy. Jeho latinské jméno připomíná největšího řeckého bojovníka – Achilla. Podle antické tradice naučil moudrý kentaur Chírón mladého Achilla léčit válečné rány právě řebříčkem. Když pak Achilles táhl pod Tróju, nosili tuto bylinu vojáci s sebou jako prostředek k zastavení krvácení.

Odtud pochází i jedno z lidových jmen – vojenská bylina.

Řebříček roste téměř všude – na loukách, mezích i okrajích cest. Je nenápadný, ale mimořádně odolný. Jeho jemně dělené listy připomínají tisíce drobných lístků, odtud druhové jméno millefolium – „tisícilistý“.

V lidovém léčitelství byl po staletí používán při krvácení, špatně se hojících ranách, zažívacích obtížích i ženských potížích. Byl považován za rostlinu, která obnovuje řád tam, kde vznikl chaos.

Pro milovníky vůní je však řebříček zajímavý ještě jednou vlastností. Destilací jeho kvetoucí natě vzniká vzácný éterický olej s překvapivě sytě modrou barvou. Za ni vděčí látce zvané chamazulen, která se vytváří během destilace z rostlinných prekurzorů. Právě chamazulen stojí také za výraznými protizánětlivými účinky řebříčku a jeho charakteristickým modrým odstínem, podobně jako u pravého heřmánku.

Jeho vůně není jemně květinová. Je bylinná, zelená, lehce kafrovitá, s hořkým tónem divoké letní louky.

Třezalka – svatojánská bylina

Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) kvete kolem letního slunovratu. Právě proto se jí začalo říkat svatojánská bylina. Tradičně se sbírala kolem svátku svatého Jana Křtitele 24. června, kdy měla podle lidové víry největší sílu.

Když mezi prsty promnete její žluté květy, objeví se červené zbarvení. Stejně rubínovou barvu získává i olej, do kterého se květy naloží. Tato proměna dala vzniknout legendě, že jde o krev svatého Jana Křtitele, který byl podle biblického příběhu sťat.

Ve středověké Evropě byla třezalka považována za jednu z nejsilnějších ochranných rostlin. Zavěšovala se nad dveře domů, ukládala pod polštáře a nosila při sobě jako ochrana před zlými silami, bouřkami i temnými myšlenkami.

Název Hypericum pravděpodobně pochází z řeckého hyper eikon – „nad obrazem“. V antických chrámech se totiž věšela nad posvátné obrazy jako ochranná rostlina.

Botanicky je třezalka stejně fascinující jako její legendy. Když podržíte list proti světlu, objeví se drobné průsvitné tečky. Nejsou to otvory, ale siličné nádržky naplněné vonnými a účinnými látkami. Odtud pochází české jméno tečkovaná.

Její vůně je jemně pryskyřičná, zelená a sluncem prohřátá. Není nápadná, ale má zvláštní hloubku, jako by v sobě uchovávala celé léto.

Dvě rostliny, jeden příběh

Řebříček a třezalka jsou bylinami krve, ale každá jiným způsobem.

Řebříček zastavuje krvácení bojovníků.

Třezalka hojí rány, které nejsou vždy vidět.

Jedna patří Achillovi, druhá svatému Janovi. Jedna připomíná antický svět, druhá křesťanskou Evropu. Obě však spojuje stejná lidská touha – najít v přírodě rostliny, které dokážou vracet rovnováhu tělu i duši.

Možná právě proto přežily tisíce let. Nejen díky své léčivé síle, ale také díky příběhům, které si o nich lidé vyprávěli.

A tak dnes sedím na konci léta se svým Frenchpressem, dívám se na byliny ze své zahrady a uvědomuji si, že některé šálky čaje jsou mnohem víc než jen nápoj.

Jsou malou ochutnávkou historie lidstva.