Komnata jantaru

Jantarová komnata má všechny ingredience dobrého historického příběhu: pruského krále, ruského cara, nejlepší řemeslníky své doby, několik tun jantaru, válečnou kořist a nakonec zmizení, které se nepodařilo spolehlivě vysvětlit ani po více než osmdesáti letech.

Její historie začala na počátku 18. století v Prusku. Jantar byl tehdy na severoevropských dvorech mimořádně ceněným materiálem. Vyráběly se z něj šperky, růžence, kazety, poháry, figurky a kabinetní předměty.

Myšlenka obložit jím stěny celé místnosti však byla něco úplně jiného.

První návrhy jsou spojovány s architektem a sochařem Andreasem Schlüterem. Jantaroví mistři vytvářeli panely z množství opracovaných kusů různých barev a struktur. Řezali je, brousili, leštili, skládali do ornamentů a doplňovali reliéfy.

Právě Jantarová komnata ukazuje, jak zavádějící je naše dnešní představa jantaru jako žlutého korálku nebo přívěsku. Barokní mistři s ním zacházeli téměř jako s malířskou paletou.

Z Pruska do Ruska

Roku 1716 daroval pruský král Fridrich Vilém I. jantarové panely ruskému carovi Petru Velikému. Z původního pruského kabinetu se tak stal diplomatický dar mezi dvěma panovnickými dvory.

Svou nejslavnější podobu ale komnata získala až v Rusku.

Za carevny Alžběty byly panely umístěny v Kateřinském paláci v Carském Sele. Nová místnost byla větší než původní kabinet, a tak architekt Bartolomeo Francesco Rastrelli jantarovou výzdobu doplnil zlacenými řezbami, zrcadly a dalšími dekorativními prvky.

Později přibyly také čtyři florentské kamenné mozaiky představující lidské smysly. Jedna z nich zobrazovala Čich a hmat.

Pro Olfactoricu je to půvabná shoda okolností. A ještě zajímavější je, že právě tento panel se po válce znovu objevil.

Kam zmizela Jantarová komnata?

V roce 1941 obsadila německá armáda Carské Selo. Jantarové panely byly rozebrány a odvezeny do Königsbergu, dnešního Kaliningradu. Na tamním zámku byla komnata znovu sestavena a vystavena.

Tady ji máme naposledy bezpečně doloženou jako celek.

Když se ke Königsbergu přiblížila fronta, panely byly znovu sejmuty a zabaleny do beden. Město následně těžce poškodilo bombardování a v dubnu 1945 je dobyla Rudá armáda.

Co se stalo s bednami, nevíme.

Mohly shořet při požáru Königsberského zámku. Mohly být ještě před pádem města odvezeny. A právě tato nejistota vytvořila jednu z nejslavnějších evropských legend o ztraceném pokladu.

Po Jantarové komnatě se hledalo v dolech, štolách, podzemních skladech, na hradech i na dně Baltu. Žádná z teorií zatím nevedla k jejímu nalezení.

V roce 1997 však přišlo překvapení. V Německu se skutečně objevil jeden z původních florentských panelů — právě Čich a hmat. Spolu s nalezeným kusem původního nábytku byl později vrácen do Ruska.

Alespoň část komnaty tedy válku prokazatelně přežila.

Komnata podruhé

Rusové se nakonec rozhodli na návrat originálu nečekat. Roku 1979 začala rekonstrukce podle dochovaných fotografií a historické dokumentace.

Nebylo to jednoduché. Bylo nutné znovu zvládnout staré techniky zpracování jantaru a napodobit práci barokních mistrů.

Rekonstrukce trvala čtyřiadvacet let a obnovená Jantarová komnata byla otevřena roku 2003.

Tu můžeme v Kateřinském paláci vidět dnes.

Originál zůstává nezvěstný.

Co je vlastně jantar?

Jantar není kámen, ale fosilní pryskyřice dávných stromů. Baltský jantar neboli sukcinit vznikal před desítkami milionů let a jeho největší naleziště leží v oblasti Baltu.

V pryskyřici se někdy zachoval hmyz, pyl nebo části rostlin, takže jantar funguje také jako drobný archiv dávno zaniklého lesa.

Je lehký, dá se řezat, vrtat, brousit a leštit. Jeho barevnost sahá od téměř bílé přes citronovou, medovou a koňakovou až k červenohnědé. Při tření se elektricky nabíjí a při zahřívání vydává charakteristickou pryskyřičnou vůni.

Právě jeho barevnost a dobrá opracovatelnost umožnily jantarovým mistrům vytvořit něco tak neobvyklého, jako byla celá jantarová místnost.

Po stopách jantaru

Jantarem se teď nezabýváme náhodou. Připravujeme podzimní expedici Sůl & Jantar, při níž se vydáme přes Polsko k Baltu po stopách starých cest, solných míst a jantaru.

Přes Krakov a Wieliczku budeme pokračovat na sever až do Gdaňsku.

Jantar patří k nejstarším vzácným materiálům, které v Evropě putovaly na velké vzdálenosti. Jantarová stezka přitom nebyla jednou silnicí, ale sítí cest, po nichž spolu se surovinami cestovali lidé, znalosti a příběhy.

A jeden z těch nejpodivuhodnějších příběhů skončil — alespoň prozatím — několika bednami, které někde mezi Königsbergem a koncem války zmizely.