Jak voněl Eden?

O stromech první zahrady, vodě, ztraceném ráji a vůních, které do něj přišly až později

Když si představíme rajskou zahradu, téměř automaticky ji naplníme vůní.

Vidíme stromy obtěžkané ovocem, květiny, vodu, stín a zeleň. Někde mezi větvemi se skrývá had a uprostřed zahrady stojí strom s jablky, z nichž jedno změní lidský osud.

Jenže biblický Eden vypadá trochu jinak.

A především — jablko v něm nenajdeme.

Zahrada vysazená Bohem

Kniha Genesis vypráví, že Bůh vysadil zahradu v Edenu, na východě. Ze země v ní nechal vyrůst stromy příjemné na pohled a dobré k jídlu.

Uprostřed zahrady stojí dva výjimečné stromy: strom života a strom poznání dobrého a zlého.

Jakého byly druhu, text neříká.

Neznáme ani druh zakázaného ovoce. Slavná jabloň je mnohem pozdější součástí evropské představy ráje.

Genesis je botanicky překvapivě zdrženlivá. Místo dlouhého seznamu rostlin zdůrazňuje něco jiného: vodu.

Z Edenu vytéká řeka, která zahradu zavlažuje a poté se rozděluje do čtyř toků — Píšónu, Gíchónu, Tigridu a Eufratu. Eden je tedy především místem, kde je vody dostatek a díky ní mohou růst stromy poskytující krásu i potravu.

Pro člověka žijícího na starověkém Předním východě to musel být velmi konkrétní obraz hojnosti.

Ráj není nekonečný zelený trávník.

Je to zavlažovaná zahrada uprostřed světa, kde voda znamená život.

Fíkové listy místo jablka

První konkrétní strom se v příběhu objeví vlastně až ve chvíli, kdy je harmonie zahrady porušena.

Adam a Eva poznají svou nahotu a sešijí si zástěry z fíkových listů.

Ani to samozřejmě nedokazuje, že zakázaným stromem byl fíkovník. Pozdější tradice navrhovaly různé kandidáty a západní umění nakonec proslavilo jabloň.

Samotná Genesis však nechává strom poznání beze jména.

Možná právě proto je tak mocným obrazem. Není důležitý botanický druh, ale to, co představuje.

Stromy Edenu dostávají jména

Další biblické texty začnou obraz Boží zahrady postupně rozšiřovat.

V knize Ezechiel se objevují „stromy Edenu“ a mezi nimi majestátní cedr. Strom vyrůstá díky hojnosti vody, jeho větve poskytují stín a svou velikostí převyšuje ostatní dřeviny.

Tady už se představa ráje začíná přibližovat skutečné krajině Předního východu.

A cedr je pro tento svět mimořádným stromem.

Jeho dřevo bylo vzácné, trvanlivé a aromatické. Putovalo na velké vzdálenosti, vstupovalo do paláců, chrámů i rituálu. V příběhu vůní se s ním proto budeme setkávat znovu a znovu.

Vedle něj se v biblických obrazech objevují další mohutné dřeviny, jejichž přesná botanická identifikace není vždy jednoduchá. Staré názvy rostlin se totiž nedají automaticky převést na dnešní botanické druhy.

I rajská zahrada má své botanické záhady.

Ráj před Edenem?

Biblický příběh nevznikal v kulturním vakuu.

Mnohem starší mezopotámské texty znaly představy výjimečných zemí bohů. Jednou z nejslavnějších je Dilmun.

V sumerském příběhu o Enkim a Ninhursag je Dilmun líčen jako čistá, neposkvrněná země. Neozývá se tam nářek, lev nezabíjí a stáří a nemoci jako by do tohoto světa ještě nevstoupily. Zároveň však Dilmun zpočátku postrádá sladkou vodu a úrodnost; teprve zásah boha Enkiho přináší vodu a umožňuje zemi rozkvést.

Podobnost s představou ráje je fascinující.

Bylo by ale příliš jednoduché říci, že Dilmun byl sumerský Eden nebo že biblický příběh byl jen jeho přepisem. Jde o různé tradice vznikající v širším kulturním prostoru, v němž se stále vracejí stejné základní hodnoty:

voda, plodnost, život, zahrada a blízkost božského světa.

A kdy začal Eden vonět?

Právě tady se příběh stává zajímavým pro dějiny vůně.

Genesis nám nabízí krásu stromů, jejich plody, vodu a stín. Dokonce při popisu země Chavíla zmiňuje aromatický materiál tradičně překládaný jako bdellium či aromatická pryskyřice.

Ale samotná zahrada ještě není popsána jako místo zaplavené vůní.

Úplně jiný svět najdeme v Písni písní.

Zahrada je tam naplněna granátovými jablky, hennou a nardem. Přichází šafrán, aromatická třtina, skořice, kadidlové stromy, myrha a vonná dřeva. Znovu je tu pramen a tekoucí voda.

A nakonec přichází vítr, aby vůni zahrady roznesl do okolí.

Tady už zahradu nejen vidíme.

Tady ji můžeme cítit.

Strom života

Ze všech rostlin Edenu nakonec zůstává nejzáhadnější právě strom, který žádné botanické jméno nemá.

Strom života.

Po vyhnání člověka z Edenu je cesta k němu uzavřena. Zahrada tak přestává být pouze místem hojnosti. Stává se také obrazem něčeho ztraceného — života bez smrti, bezpečí, dostatku a bezprostřední blízkosti božského.

Možná právě proto se představa zahrady ráje vrací v tolika kulturách a v tolika podobách.

Perské zahrady ji uzavřou mezi zdi a rozdělí vodními kanály. Náboženské tradice ji naplní stromy, květinami a vůněmi. Umělci jí dají vlastní krajinu a evropská imaginace nakonec vloží Adamovi a Evě do ruky jablko.

Ale na úplném začátku je obraz mnohem prostší.

Voda. Strom. Stín. Plod. Život.

A člověk, který o tuto zahradu přijde.

Možná jsou celé dějiny zahrad také dějinami naší snahy ji znovu vytvořit.