Dům, který ho obývá

Jsou tvůrci, jejichž dílo lze oddělit od života.

U Serge Lutense to téměř nejde.

Fotografie, vůně, kresby, líčení, Japonsko, Marrákeš, zahrada, dům budovaný desítky let — všechno jako by patřilo k jedinému příběhu.

Příběhu člověka, který si vytvořil vlastní svět.

„Krása je mé náboženství“

Serge Lutens se narodil roku 1942 v Lille. Krátce po narození byl oddělen od své matky a vyrůstal v pěstounské péči.

K pocitu oddělení a osamění se ve svých rozhovorech vrací celý život.

Jednou o sobě dokonce mluvil jako o „biologické nehodě“.

Jindy popisoval imaginární ženskou postavu, kterou v sobě postupně vytvořil — současně obraz své vzdálené matky i sebe samotného. Později ji znovu nacházel ve fotografii, make-upu, oděvu a obrazech.

Možná proto jeho práce nikdy nepůsobila pouze esteticky.

Krása pro něj měla vždy hlubší význam.

V jednom ze svých posledních rozhovorů řekl:

„Krása je a zůstává mým jediným cílem.“

A ještě přesněji:

„Je mým náboženstvím.“

Japonsko

Po příchodu do Paříže se Lutens prosadil jako fotograf, stylista a vizážista. Pracoval pro Vogue, později pro Dior a od roku 1980 vytvořil mimořádný vizuální svět značky Shiseido.

Japonsko jej fascinovalo přesností.

Řemeslem.

Disciplínou.

Schopností věnovat jediné věci téměř celý život.

O tradičních japonských stavbách vytvořených bez hřebíků jednou mluvil jako o projevu:

„Vznešeného šílenství.“

Je to výraz, který by mohl stejně dobře použít pro vlastní práci.

Marrákeš

Do Maroka přijel Serge Lutens poprvé roku 1968.

A právě Marrákeš změnil jeho vztah k vůni.

Později řekl, že kdyby tehdy do Maroka nepřijel, pravděpodobně by se parfumérem nikdy nestal.

Jednou procházel kolem dílen marrákešských truhlářů.

Ucítí cedrové dřevo.

Po desetiletích na tento okamžik stále vzpomíná.

O cedru říká:

„Toto dřevo je živočišné, přepychové, hoří. Je to slunce, které žije ve stromě.“

Vůni si zapamatoval.

Mnohem později se k ní vrátí ve Féminité du Bois.

Tak u Lutense vzniká parfém.

Nejdříve je vzpomínka.

Až potom vůně.

Dům

V sedmdesátých letech začal v Marrákeši hledat dům.

Procházel jeden za druhým. Žádný ho neoslovil.

Až ho starý muž zavedl do čtvrti Hart Soura.

Stála tam zanedbaná historická stavba se zpustlou zahradou.

Lutens ji uviděl.

A později na ten okamžik vzpomínal:

„Byla ve stejném stavu jako já. Věděl jsem, že je to ona.“

Dům koupil.

A začal ho obnovovat.

Práce, která měla být rekonstrukcí, se postupně změnila v dílo trvající téměř celý život.

Lutens připojoval okolní stavby. Spolupracoval s marockými maâlem, mistry tradičních řemesel.

Vznikaly cedrové stropy, zellige, tadelakt, mozaiky, vitráže, fontány, moucharabieh.

Jednotlivé místnosti se tvořily celé roky.

Komplex se nakonec rozrostl přibližně na tři tisíce metrů čtverečních.

Ale Lutens o něm nemluví jako o paláci.

Říká:

„Tento dům zabránil mému pádu.“

A potom vysloví možná nejkrásnější větu celého svého příběhu:

„Nežiji v něm. Žiji pro něj.“

A ještě:

„Nikdy ho nebudu obývat. To on obývá mě.“

Rekonstruovaná paměť

Pro svůj marrákešský dům používá Lutens zvláštní výraz:

„Rekonstruovaná paměť.“

Je to možná klíč nejen k domu.

Ale také k jeho parfémům.

Vzpomínka na cedr se promění ve Féminité du Bois.

Fragment vonného materiálu nalezený v Marrákeši a uložený v krabičce z thujového dřeva se po letech vrátí v Ambre Sultan.

Jehličí, pryskyřice a kouř vstoupí do Fille en Aiguilles.

Květiny se mohou setkat se smrtí v De Profundis.

Kadidlo s bílou čistotou a temnotou v La Religieuse.

A osamění dostane jméno L'Orpheline.

Lutens říká:

„Parfém je organismus. Je živý. Pohybuje se.“

A možná právě proto jeho vůně nepůsobí jako hotové předměty.

Spíš jako vzpomínky, které se při každém setkání znovu trochu změní.

Parfém

Lutens nikdy příliš nemluvil jazykem parfémového marketingu.

Nezajímají ho seznamy tónů.

Zajímají ho obrazy.

Paměť.

Konflikt.

Příběh.

Vůně pro něj není dekorace těla.

Je způsobem vyjádření.

Jeho dlouholetý spolupracovník Christopher Sheldrake převáděl mnohé z těchto představ do parfémové struktury.

Lutens přinášel obraz.

Atmosféru.

Název.

Myšlenku.

A někdy jen vzpomínku.

Proti proudu

Ani k současnému parfémovému průmyslu není Lutens příliš shovívavý.

K neustálému množství nových vůní říká:

„Ztratili jsme směr.“

Parfém podle něj nemá být pouhou další položkou katalogu.

Má existovat déle než sezonu.

Možná déle než jeho autor.

Stejným způsobem budoval svůj dům.

Bez spěchu.

Bez potřeby jej dokončit podle termínu.

Bez potřeby přizpůsobit jej vkusu ostatních.

Žít pro krásu

Serge Lutens bývá označován za samotáře.

Sám si během života vytvořil značnou vzdálenost od veřejného světa.

Ale jeho marrákešský dům není prázdnota.

Je naplněn dřevem, kamenem, světlem, stínem, vůněmi, knihami, řemeslem a desítkami let práce.

Lutens jednou nazval svůj dům také:

„Knihou z vápence a dřeva obsahující celý lidský život.“

Možná je to nejpřesnější obraz jeho tvorby.

Protože stejnou knihou jsou i jeho parfémy.

Jen nejsou vytvořené z kamene a cedru.

Jsou napsané vůní.

A Serge Lutens jako by celý život opakoval jedinou myšlenku různými jazyky:

fotografií,

tváří,

domem,

zahradou,

dřevem,

parfémem.

Krása není ozdoba života.

Pro některé lidi je způsobem, jak žít.